CITOVÉ POUTO: Jaký máte typ citového pouta? Je váš attachment jistý, úzkostný nebo vyhýbavý?
Paní Jana Kovařovicová nám přeložila článek z New York Times v rámci knihy CITOVÉ POUTO.
Během deseti let od svého prvního vydání se kniha
„Citové pouto“ stala nepostradatelnou pro všechny, kteří touží po navázání
dlouhodobého partnerského vztahu.
Foster Kamer
(publikováno 6. 11. 2021, aktualizováno 10.
11. 2021)
I když z mnoha dobrých důvodů nebývá zvykem
začínat slovy: „Psycholog mi doporučil, abych…“, v tomto případě tomu
bude jinak.
Na počátku roku se mě moje terapeutka zeptala: „Už
jste někdy slyšel o teorii attachmentu a o tom, nakolik nás v dospělosti
ovlivňují jednotlivé typy citového pouta?“
Ano, už jsem o tom slyšel. Před několika lety jsem
zcela nečekaně prožil prudké milostné vzplanutí, které mi dalo nahlédnout až na
samý práh ráje. Bohužel vše skončilo stejně rychle jako to začalo; jeden
z nás se stáhl a druhý propadl zoufalství. Oba jsme cítili hlubokou bolest
a ani jeden z nás nechápal, „co se nám to vlastně stalo“.
Ve snaze porozumět daným událostem si má bývalá láska
přečtla knihu „Citové pouto“ a obratem mi ji doporučila; během několika dní se
tak kniha ocitla i v mé knihovně.
Její účinek byl zcela ohromující! Nešlo o to, co jsem
se dozvěděl o své bývalé lásce, ale o to, co jsem zjistil sám o sobě!
V jasném světle jsem uviděl jak svůj podíl na rozpadu posledního vztahu,
tak i všech vztahů předchozích. Říct, že se se můj pohled změnil, by zdaleka
nevystihovalo hloubku mého prozření!
„Ano, jistě že už jsem o tom slyšel.“ odpověděl
jsem své terapeutce tónem, který neskrýval překvapení nad samozřejmostí takové
otázky. „Četl jsem knihu „Citové pouto“…je tam mnoho zajímavých věcí.“
Dalších několik minut jsem strávil rozborem jednotlivých typů citového pouta a svěřil se i s úvahami, nakolik můj typ attachmentu ovlivnil celý můj dosavadní život. I když moji terapeutku není lehké něčím překvapit, pro tentokrát na chvíli ztratila řeč. Neohromil jsem ji ovšem šíří svých vědomostí. Překvapilo ji něco jiného. V poslední době jsem byl již několikátý klient, který znal tuto knihu dříve, než mu ji sama stihla doporučit (tak jako to dělávala v předešlých osmi letech).
Chvíle prozření
Když v prosinci roku 2010 kniha „Citové pouto“ vyšla
poprvé, zdálo se, že jen rozšíří řady oněch sladce sentimentálních návodů
k nalezení té „pravé“ lásky (například Muži jsou z Marsu, ženy z Venuše, Až tak moc tě nežere, Pravidla – časem prověřená tajemství, jak
získat srdce pana Božského).
Nicméně tato kniha se od ostatních liší v jedné zásadní věci.
Je pevně zakotvena v teorii attachmentu, která se již od poloviny dvacátého
století zabývá výzkumem zákonitostí vytváření blízkého a bezpečného citového pouta
mezi dítětem a osobou, která o ně pečuje.
Spoluautor knihy, Dr. Amir Levin, je klinický psycholog zabývající
se výzkumem molekulární neurovědy na Kolumbijské univerzitě. Při výzkumu
attachmentové terapie zaměřené na posílení citového pouta mezi matkou a dítětem
náhodně objevil výzkum, který doposud neznal.
Autoři tohoto výzkumu, Cindy Hazanová a Phillip Shaver, zjistili,
že typologie partnerských vztahů v dospělosti odpovídá typům attachmentu,
které si dítě vytváří se svou pečující osobou.
Chvíle prozření pak už na sebe nedala dlouho čekat. Dr. Levin si
uvědomil, že pokud by aplikoval attachmentovou terapii na partnerské vztahy,
bylo by možné nejenom lépe porozumět jejich dynamice, ale i změnit zaběhlé
vzorce vztahového chování (případě si vybrat
jiného vhodnějšího partnera).
Dr. Levin oslovil svou dlouholetou přítelkyni, psycholožku a
spisovatelku Rachel Hellerovou. Seznámil ji se svým objevem a poprosil ji, zda
by mu nepomohla napsat čtivou knihu srozumitelnou laické veřejnosti; takovou, která
by nebyla příliš zahlcena teorií či citacemi z jednotlivých výzkumných
prací, ale měla moc měnit lidské životy. Rachel souhlasila, a tak knihu
společně napsali a s pomocí agenta ji prodali. Nabídli tak své poznání
každému, kdo si jejich knihu přečte.
Jaký je váš
attachmentový typ?
Kniha se zabývá třemi organizovanými typy attachmentu, které
můžeme pozorovat jak u dětí, tak i u dospělých; jedná se o jistý typ
attachmentu, nejistý úzkostný a nejistý vyhýbavý typ. Jednotlivé typy citového
pouta můžeme v partnerských vztazích pozorovat jak ve chvílích hádek či
sporů, které by mohli vztah ohrozit, tak ve chvílích, kdy se vztah mění
z nezávazného flirtování v cosi hlubšího a trvalejšího.
Zatímco lidé s jistým typem attachmentu nemívají strach
z emoční blízkosti, neobávají se ztráty vztahu a komunikují vřele a otevřeně,
u lidí s nejistými typy attachmentu je to jiné.
Lidé s nejistým úzkostným typem attachmentu, kteří
instinktivně touží po hluboké emoční blízkosti, rychle propadají zoufalství ze
ztráty vztahu a projevují tzv. „protestní chování“.
Lidé s nejistým vyhýbavým typem attachmentu si instinktivně
snaží udržet nezávislost a emoční blízkost v nich může vyvolat dusivou
úzkost, která je vede ke stažení se a odmítnutí vztahu.
Ukazuje se, že do některé z výše zmíněných kategorií
spadá každý z nás. V případě výzkumu Dr. Hazanové a Dr. Shavera mělo
56 % účastníků jistý attachment, 20% nejistý úzkostný (ambivalentní) attachment,
23 % nejistý vyhýbavý attachment a 3–5 % dezorganizovaný attachment (přičemž dezorganizovaný
typ v sobě spojuje prvky úzkostného a vyhýbavého attachmentu).
Náš attachmentový typ ovlivňuje míru emoční blízkosti
a fyzické intimity, která je nám příjemná, způsob, jakým řešíme spory
v partnerském vztahu a mnoho dalších věcí, které jsou běžnou součástí
partnerství.
„Zaujalo mě“ řekla mi později má terapeutka „že
mnoho mých klientů nejenže zná teorii attachmentu, ale také se bezpečně
orientuje v jednotlivých attachmentových typech.“
Její zkušenost odpovídala té mojí; knihu „Citové pouto“
stále častěji vídám v knihovnách svých přátel a známých, vyslechl jsem o
ní nejednu diskusi, a i sám jsem na dané téma vedl dlouhé rozhovory. Přečetla
ji moje kadeřnice (a její čtyři spolubydlící), čtyři mé bývalé lásky,
přítelkyně mého nejlepšího kamaráda, moje bývalá spolubydlící, dávný kamarád z
letního tábora, čtyři moji bývalí kolegové (přičemž jeden z nich ji nazval „tou
nejdůležitější knihou, jakou kdy ve svém životě přečetl“) a kamarád ze
střední školy, kterého jsem neviděl více než deset let. A to mluvím jen o těch
čtenářích, které znám osobně.
Dnes, tj. v roce 2021, byla kniha „Citové pouto“
přeložena do dvaceti jazyků a byla zařazena mezi dvě stě nejprodávanějších knih
internetového knihkupectví Amazon, přičemž na Amazonu patří i mezi nejlépe
hodnocené knihy v kategoriích „Sociální věda“, „Kognitivní psychologie“ a
„Láska a romantika“.
Pandemie a
vliv TikToku?
Nedlouho po výše zmíněném rozhovoru s mou
terapeutkou jsem se rozhodl udělat si svůj vlastní malý průzkum. Zdálo se mi,
že kniha dosáhla vrcholu své popularity na počátku pandemie, kdy se mnozí lidé
obávali, že už zůstanou sami a jiní, nuceni uzavření ve svých domovech, řešili
rychle narůstající partnerské spory.
Coloradská komička Lee Robinsonová (29) patřila
k těm, které přemohl strach z osamění. Několik měsíců před pandemií se
rozešla se svou láskou, a tak si samotu v době lockdownu krátila čtením
knih o attachmentu; před létem si přečetla i knihu „Citové pouto“, kterou ji
její přátele skoro znechutili svým horlivým doporučováním.
Jaký byl výsledek? „Všechno do sebe náhle zapadlo“
řekla později „dokázala jsem se podívat se na své staré vztahy zcela novou
optikou. V žertu pak dodala: „V naší LGBT komunitě se tato kniha stala doslova novou
Biblí“.
Lee dále se smíchem vyprávěla, že se mezi jejími
přáteli říká „pokud nejpozději na třetí schůzce neotevře téma attachmentových
typů, nemyslí to s tebou vážně“. Lee neváhala a přinesla knihu i své
terapeutce, která ji dosud neznala; a samozřejmě přesvědčila k její četbě
i svou spolubydlící.
O popularitě této knihy nemůže být pochyb. Databáze
knižního průmyslu Bookscan ukazuje raketový růst prodeje – zatímco v roce
2019 bylo ve Spojených státech prodáno 62 000 tištěných výtisků (nepočítaje e-knihy
či zvukové nahrávky), v roce 2020 to bylo více než 82 000 výtisků a ke
konci října 2021 se prodalo již okolo 102 300 výtisků.
Viceprezidentka nakladatelství Tarcher Perigee Megan
Newmanová, které vedle knihy „Citové pouto“ vydalo i další dva úspěšné tituly s obdobnou
tématikou „Umělcova cesta“ a „Atomové
návyky“, řekla: „Je pozoruhodné, že se tato kniha tak dobře prodává,
přestože bylo věnováno tak málo pozornosti její propagaci. Zdá se, že její
úspěch tkví v síle osobních doporučení a také v narůstajícím vlivu
TikToku.“
Důkazem pro její tvrzení je více než 189 milionů zhlédnutí videí zařazených pod #AttachmentStyle či
72 milionů zhlédnutí zařazených pod #AttachmentTheory. Najdeme zde nejenom
terapeuty, kteří seznamují diváky s jednotlivými typy attachmentu, ale i mileniály,
kteří mluví o svých vlastních zkušenostech s nevydařenými partnerskými
vztahy.
Můžete samozřejmě najít i kritické hlasy, není jich
však mnoho.
Znalost
knihy ještě není důvodem k ukončení terapie
Přestože má terapeutka nepochybuje o kvalitách této knihy,
domnívá se, že by měla být využívána především v kontextu terapie
(přiznává ovšem, že v tom není zcela nestranným pozorovatelem).
Kniha sice nabízí jednoduchý attachmentový test, který
vám napoví, jaký je váš typ citového pouta, nicméně člověk sám se může ve svém
sebehodnocení lehce zmýlit (nezapomínejme na to, že cvičené oko terapeuta přece
jen vidí víc). Další úskalí může přinést i hodnocení attachmentového typu
druhých lidí. Můžeme lehce zaměnit něčí osobnostní rys (váš přítel nerad
píše SMS) za významný znak určující jeho attachmentový typ (pokud nerad
píše SMS, musí mít vyhýbavý typ citového pouta).
„Lidé, kteří neprošli specializovaným
psychoterapeutickým výcvikem“ upřesnila moje terapeutka „si nemusí být
vždy vědomi všech možných bio sociálních vlivů, které na člověka působí.“
Podobný pohled mají i někteří kritici knihy. Domnívají
se, že kniha se soustředí především na nalezení vhodného partnera, tj.
partnera, který má podobnou potřebu emoční blízkosti či partnera s jistým
typem attachmentu; mnohem méně se však věnuje otázce, jak řešit problémy párů,
které jsou z pohledu attachmentových typů hůře kompatibilní.
Další kritici, mezi které patří i prof. Rob Weisskirch
z katedry Vývoje člověka na Kalifornské státní univerzitě v Monterey Bay, zpochybňují
aplikaci attachmentového modelu na dospělé jako takovou. I když Dr.
Weisskirch knihu přímo nečetl, předpokládá, že omezit vzorce vztahového chování
v partnerských vztazích na čtyři je až příliš limitující.
Prof. Weisskirch si také povšiml, že teorie attachmentu vychází
z obecné potřeby lidí navazovat dlouhodobé partnerské vztahy. Tento
předpoklad však pokládá za zastaralý; domnívá se, že zdaleka ne každý člověk po
takovém vztahu touží a může žít šťastný život i bez něj.
Alexis Hydeová, ředitelka Muzea zlomených srdcí v Los
Angeles, knihu sice také nečetla, nechce ji však ve svém muzeu prodávat. „Jako
člověk, který se profesionálně věnuje problematice rozpadu partnerských vztahů
se domnívám, že celá věc je mnohem složitější a příčiny vztahových problémů
nelze redukovat jen na otázku čtyř attachmentových typů“ říká. „Pokud se
identifikujete s úzkostným či vyhýbavým typem attachmentu, lehce získáte
pocit, že s tím nic nezmůžete. Řeknete si, co se dá dělat, jednou jsem vyhýbavý,
a tak nemohu mít dlouhodobý partnerský vztah! Nebo vás napadne, pořád mu
posílám SMS, jsem úzkostná a on mě kvůli tomu jistě brzy opustí. Takové unáhlené
nálepkování vás může připravit o vaši vnitřní svobodu.“
I sám
autor byl překvapen
Další kritické hlasy říkají, že kniha složitou teorii
až příliš zjednodušuje a vychází tak vstříc lidem, kteří milují jednoduché
typologie (jako je například Eneagram, znamení zvěrokruhu či typologie MBTI). Tito lidé,
hledající svou identitu, si neuvědomují, že takový proces nelze zredukovat jen na
několik málo aspektů (jako jsou například právě čtyři attachmentové typy).
„Samozřejmě, že všichni lidé se stejným typem
attachmentu nejsou stejní," řekl mi Dr. Levine, když jsem s ním v září
mluvil „nicméně výzkumy ukazují, že mají určité společné rysy. Myslím, že
může být užitečné o tom vědět.“
A co si myslí o slovech svých kritiků, že by kniha
měla být využívána jen jako součást terapie? Souhlasí s tím, že by to byl
ideální stav, nicméně se domnívá, že zatímco ne všichni mají přístup k terapii,
přečíst knihu si může každý; z tohoto úhlu pohledu je něco lepší
než nic. Dr. Levin také souhlasil s tím, že se kniha pohybuje na
tenké hranici mezi odbornou a populární literaturou a může tak vyvolat kritiku
lidí z obou stran.
I když jsem v našem rozhovoru zmínil řadu názorů,
které kritizovali jeho životní dílo, dr. Levin to bral sportovně. Možná je to
tím, že se necítí být celebritou či velkým guru lásky, který se účastní světově
známých talk show jako je TED či Oprah show. Na místo toho jsem se setkal
s plachým akademikem, který tráví své dny péčí o klienty a výzkumem problematiky
neurovývojových obtíží na Kolumbijské univerzitě.
I když předpokládal zvýšený zájem o knihu během
pandemie, byl zaskočen tím, kolik výtisků se prodalo v průběhu celých deseti
let. "Myslím, že si to ještě ani plně neuvědomil," řekl mi s úsměvem;
o milionech zhlédnutých videí zařazených pod #AttachmentStyle na TikToku pak
neměl ani tušení.
Dr. Levin se mi také svěřil, že pokud by psal svou knihu
dnes, více by zdůraznil potřebu empatie vůči lidem s vyhýbavým typem
attachmentu, kteří trpí stejně (a někdy možná i více) jako lidé
s úzkostným attachmentovým typem. Jejich instinktivní vyhýbání se intimitě,
je navzdory upřímné touze po blízkosti
milovaných osob může uvrhnout do stavu hluboké osamělosti.
Bylo zajímavé, že i když se náš rozhovor točil především
kolem psaní knihy, vyzněl nakonec stejně jako rozhovory s jejími čtenáři: „V době,
když jsem narazil na výše zmíněný výzkum, jsem sám procházel bolestným
rozchodem. To, co jsem zjistil mi pomohlo porozumět tomu, co se to vlastně stalo…doslova
jako by mi spadly šupiny z očí.“